Rok 2025

Rok 2025 mi ukázal nepohodlnou skutečnost: svět nepůsobí chaoticky proto, že by se rozpadal, ale proto, že jsme si dosud nezvykli brát nejistotu jako přirozený stav.

Konec roku proto často přináší zdání úlevy. Ne proto, že by se něco skutečně vyřešilo, ale proto, že se něco symbolicky uzavře. Tyto rituály však nejsou sentimentem. Jsou strukturou. Bez začátků a konců se totiž i myšlení rozpadá do nekonečného proudu reakcí.

A právě reakce — bez rámce — dnes považuji za jeden z největších problémů. Rychlé soudy. Rychlá řešení. Rychlá morálka. Bez ukotvení. A čím rychlejší doba, tím menší schopnost rozumět kontextu.

Nadhled se mezitím často zaměňuje za odstup. Za chlad. Za „já se do toho nepletu“. Jenže skutečný nadhled není únik. Je to práce. A často práce nepohodlná.

Historie mě naučila, že zkratky nejsou nevinné

Rok 2025 jsem strávil intenzivním studiem české historie. Ne z nostalgie. Z potřeby porozumět tomu, proč se pořád točíme v kruhu.

Četl jsem Jungmanna, Palackého, Masaryka. Ne jako klasiky. Jako autory, kteří se snažili pojmenovat odpovědnost malého národa v nejistém světě.

Zásadní zlom ale přišel u Mnichovského komplexu Jana Tesaře. Ne proto, že by nabízel „nový výklad dějin“, ale proto, že rozbíjí pohodlné sebeobrazy.

Tesař neříká: „Byli jsme oběti (Mnichov).“ Ptá se: Co si o sobě vyprávíme, abychom nemuseli nést odpovědnost?

A tady jsem si poprvé uvědomil něco nepříjemného: že stejné mechanismy používáme také v osobním životě.

Nezajímá nás, co je pravda. Zajímá nás, co je rychlé a potvrzuje naši roli.

Studium psychologie mě donutila přestat si myslet, že „rozumím lidem“

Individuální psychologie Alfreda Adlera mě nenaučila lidi chápat lépe — naučila mě být opatrný, když si myslím, že jim rozumím.

Došlo mi, že když si lidé myslí, že někomu rozumí, často tím jen potvrzují svou mocenskou pozici. Chování druhých pak hodnotí jako „nepochopitelné“ ne proto, že by mu nerozuměli, ale proto, že nechtějí přijmout kontext, který by je nutil zpochybnit sebe sama.

Pocit méněcennosti, potřeba moci, kompenzace — to nejsou teorie. To jsou každodenní motivace, které nás formují.

A hlavně: tyhle mechanismy nefungují jen „u druhých“. Fungují i u mě.

Učení mě přestalo uklidňovat. Začalo mě znejišťovat.

Rok 2025 byl rokem, kdy jsem proškolil téměř stovku lidí. Přednášel jsem studentům, mluvil o trendech, transformaci, designu, AI.

Postupně se ukázalo, že největší hodnotou, kterou dnes lze nabídnout, není uzavřené vysvětlení světa. Je to schopnost odolat zjednodušení. Vnímat, kde se realita rozpadá na rozpory, kde se láme, a kde přestávají fungovat snadné odpovědi.

Ne říkat „takhle to je“, ale spíše upozornit: „tady je třeba zpomalit — tady se realita komplikuje.“

Technologie zrychlily tvorbu. O to víc zpomalily smysl.

V roce 2025 jsem se posunul v programování, datech, AI. Dnes dokážu stavět funkční aplikace rychleji než kdy dřív.

A právě proto jsem opatrnější.

Rychlost bez rámce nevede k inovaci. Vede k zahlcení.

Schopnost něco vytvořit už dnes není výjimečná. Výjimečné je vědět, co nemá vzniknout.

Co si z roku 2025 beru

V roce 2025 jsem se naučil, jak nebezpečné je přiklánět se k jednoduchým odpovědím a zjednodušenému vidění lidí i světa kolem nás. Realita je dnes komplexnější než kdy dřív — a zároveň nestabilnější. Tato složitost není výjimkou, ale stavem, se kterým se musíme naučit žít a pracovat. Je to nová norma.

Česká historie ukazuje, že s nejistotou máme hlubokou zkušenost. Nejde o stav, kterého bychom se museli bát. Rizikem není nejistota sama o sobě, ale sklouznutí ke zjednodušování, pohodlnosti a postoji „já se do toho nepletu“.

Dnešní doba naopak vyžaduje aktivitu. Potřebujeme se snažit víc než kdy dřív věci posouvat — ale ne slepě. S vědomím, proč jednáme, z jakých hodnot vycházíme a jaké důsledky naše kroky mají.

To platí jak na osobní, tak na společenské úrovni.